Když se v klubu poprvé sejde více dětí různého věku a temperamentu, je to pro pozorovatele veselá podívaná. Děti zkoumají zrakem, co jim prostředí nabízí, ale netrvá to dlouho, a už si chtějí vše osahat.
Vím, že při úplně první návštěvě Montessori učebny, navíc s rodiči, dojde k „řádné“ práci s pomůckami jen velmi zřídka. Přesto je první setkání s touto metodou příležitostí, při které je možné postřehnout její kouzlo.
Uvedu příklad. Co bylo pro děti určitě nové, bylo používání koberečků. Kobereček v Montessori světě vymezuje pracovní prostor, s ním práce s pomůckou začíná a jeho uklizením také končí. Zasvěcení do tohoto pravidla vyvolává na tvářích úsměv. Myslím si, že na děti i rodiče působí možná staromódně, nebo možná orientálně.
Pak ale začne působit skutečný smysl koberečku. Nevelký kousek látky zázračně zarámuje pozornost dítěte a pomůže mu ovládnout roztěkanost. Dítě se začne pomůckou opravdu zabývat a najednou vnímá jen ji. Teď je dost obtížné vytrhnout je od rozdělané práce.
Tento detail se zdá být náhodný, ale ve skutečnosti je jedním z hlavních rysů Montessori přístupu. Práce na koberečku a několik dalších pravidel práce jsou majáky, které mysl dítěte vždy bezpečně dovedou k plnému zaujetí.
Je krásné sledovat jeho soustředěnou tvář, když třeba jen přesýpá čočku ze džbánku do sklenice, třídí předměty různého tvaru, nabírá vodu naběračkou či uchopuje kaštany velkými kleštěmi. Cítíme, že získává něco, co již nikdy nezapomene.
Přeji budoucím členům klubu Karavela plno soustředěných chvil. Jsou totiž nejlepší zárukou toho, že z učení se nestane nutnost, ale radost.